











klidně budu chodit s tebou na rameni nebo v náruči jako chodí pikachu s ashem!
"To jsem ráda. Aspoň si budeme bližší!" řeknu a mile se na něj usměju. Jsem šťestná, že chce být u mě a tak ho znovu jemně podrbu za ouskem a potom plynule přejdu v pohlazení na srsti na hlavičce. "Co kdybychom si teď zašli do parku? Můžeme se tam proběhnout a třeba tam narazíme i na nějaké jiné Pokémony." rošťácky na něj mrknu a mile se usměju. "Chtěl by SIS chytit nějakého kamaráda?" já osobně bych byla jen ráda a až bychom byli tři (já, growlithe a ten nový pokémon) mohli bychom si třeba jít za trénovat nebo se poohlédnout po nějakém stadionu. Navíc by si spolu mohli hrát i ve chvíli kdy bych já nemohla a ke všemu já nejsem pokémon takže si taky jako pokémon moc hrát neumím...
Pustím Growlitha ven z pokeballu a mile se na něj usměju. "Ahoj, já jsem Miska. Jsem teď tglvoje trenérka a určitě z nás bude úžasná" v tu chvilku jsem se zarazila a chvíli hledala správný výraz, "rodina." řekla jsem poté, zjevně spokojená s tímto přirovnáním. "Jsme teď rodina." můj zamýšleny výraz nahradil milý úsměv a já ho pohladila po 'hřiven na hlavě. Ano přesně na tohle jsem se těšila ze všeho nejvíc. Slastne za bořit prsty do toho heboučkého ložisku a užívat si ten pocit. Mimoděk se moje ruka přesunula z hlavy na bříško a já se mu začal jemně probírat srstí a drbat ho za ušima a když jsem si uvědomila co dělám ani jsem nechtěla přestat a jemu to stejně také určitě bylo příjemné a tak jsem jen dál s veškerou nehodu kterou jsem měla pokračovala v oné činnosti a se ptala mu milým hlasem. "Budeme ti nejsilnější ze všech co ty na to? Ovšem síla není nejdůležitější" to bylo to v čem se tolik trenérů pletl o v tomhle jsem měla jasno " nejdůležitější jsi ty." věděla jsem že to pochopí tak je lak jsem to myslela a já sama jsem věděla moc dobře, že není důležité mít silné Pokémony, ale mít s nimi dobrý vztah.
Potom mě ještě napadla jedna věc. "Mimochodem,jaký máš názor na ppokéball?" tázavě jsem na něho prohlédla, z doslechu jsem věděla, že někteří pokémoni bývají raději venku se svými trenéry a zrovna jeho jsem si dokázala představit spíš vedle sebe než v kapse v kokeballu,ovšem ssamozřejmé záleželo na jeho názoru.